Na dotazy odpovím ve Vámi zvoleném pořadí:

1/ Má lékař právo vybírat "administrativní poplatky“?

Dle mého názoru nikoli. Žádný právní předpis k tomu lékaře neopravňuje – existují naopak právní předpisy, z jejichž ustanovení lze dovodit, že takové administrativní poplatky vybírat nelze.

V obecné rovině je možné odkázat na § 11/1 písm. d) zákona o veřejném zdravotním pojištění, dle něhož platí, že:

„… poskytovatel nesmí za tyto hrazené služby přijmout od pojištěnce žádnou úhradu“

Na argument, že se nejedná o platbu za poskytnutí zdravotní péče, nýbrž o úhradu administrativních nákladů, lze namítnout, že žádná taková platba není občanským zákoníkem rozlišována. Občanský zákoník totiž zakotvuje smlouvu o péči o zdraví – tedy typ smlouvy, která je běžně uzavírána (ústně či jen mlčky) mezi poskytovatelem zdravotních služeb a pacientem. Konkrétně dle § 2636 občanského zákoníku platí, že:

„Smlouvou o péči o zdraví se poskytovatel vůči příkazci zavazuje pečovat v rámci svého povolání nebo předmětu činnosti o zdraví ošetřovaného, ať již je jím příkazce nebo třetí osoba.

Příkazce zaplatí poskytovateli odměnu, je-li to ujednáno; to neplatí, stanoví-li jiný právní předpis, že se péče o zdraví hradí výlučně z jiných zdrojů.“

Co se týče pojmu „péče o zdraví“, je vymezen v § 2637 občanského zákoníku následovně:

„Péče o zdraví zahrnuje úkon, prohlídku nebo radu a všechny další služby, které se týkají bezprostředně ošetřovaného a které jsou vedeny snahou zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav …“

Lze tedy shrnout, že veškerá lékařova činnost, která souvisí s péčí o pacientovo zdraví (tedy i nezbytná administrativní činnost) je hrazena odměnou. Tuto odměnu nejčastěji za pacienta hradí jeho zdravotní pojišťovna, případně pacient sám, jedná-li se o péči nehrazenou z veřejného zdravotního pojištění (tzv. péče samoplátecká).

Lze tedy uzavřít, že vybírání administrativních (či jiných obdobných) poplatků v souvislosti se zdravotní péčí, která je hrazena ze systému veřejného zdravotního pojištění, je neoprávněné. Na tento postup je možné si stěžovat přímo u dotyčného poskytovatele a následně se odvolat k místně příslušnému krajskému úřadu, je možné se obrátit na zdravotní pojišťovnu, podat stížnost k České lékařské komoře či k Ministerstvu zdravotnictví ČR. Po dotyčném poskytovateli zdravotních služeb je rovněž možné se domáhat vrácení uhrazeného poplatku (jelikož se jedná o tzv. bezdůvodné obohacení), a to případně i soudní cestou.

Zdravotní pojišťovny mají v této věci rovněž jasno, jak vyplývá například z těchto odkazů:

https://www.vzp.cz/o-nas/tiskove-centrum/otazky-tydne/poplatky-u-lekare 

https://www.ozp.cz/aktuality/platby-za-osetreni-a-registraci-u-lekare 

2/ Má lékař právo vás odmítnout, pokud nezaplatíte, a to i přesto, že se jedná pouze o výkony hrazené ze zdravotního pojištění?

Platná právní úprava rozlišuje mezi a/ odmítnutím přijetí pacienta do péče a b/ ukončením péče o pacienta.

Dle § 48/1 zákona o zdravotních službách je poskytovatel zdravotních služeb, kterého si pacient zvolil, oprávněn odmítnout převzetí pacienta do péče, pokud:

a/ by přijetím pacienta bylo překročeno únosné pracovní zatížení nebo jeho přijetí brání provozní důvody, personální zabezpečení nebo technické a věcné vybavení zdravotnického zařízení,

b/ by vzdálenost místa pobytu pacienta neumožňovala v případě poskytování zdravotních služeb v oboru všeobecné praktické lékařství výkon návštěvní služby,

c/ není pojištěncem zdravotní pojišťovny, se kterou má poskytovatel uzavřenu smlouvu podle zákona o veřejném zdravotním pojištění.

Dle § 48/2 zákona o zdravotních službách může poskytovatel zdravotních služeb ukončit péči o pacienta v případě, že:

a/ prokazatelně předá pacienta s jeho souhlasem do péče jiného poskytovatele,

b/ pominou důvody pro poskytování zdravotních služeb (to neplatí, jde-li o registrujícího poskytovatele),

c/ pacient vysloví nesouhlas s poskytováním veškerých zdravotních služeb,

d/ pacient závažným způsobem omezuje práva ostatních pacientů, úmyslně a soustavně nedodržuje navržený individuální léčebný postup, pokud s poskytováním zdravotních služeb vyslovil souhlas, nebo se neřídí vnitřním řádem a jeho chování není způsobeno zdravotním stavem,

e/ pacient přestal poskytovat součinnost nezbytnou pro další poskytování zdravotních služeb.

Je zřejmé, že nezaplacení administrativního poplatku nemůže být důvodem pro odmítnutí převzetí pacienta do péče ani pro ukončení péče o pacienta.

V souvislosti s výše uvedeným je vhodné poukázat ještě na § 48/5 zákona o zdravotních službách, dle něhož platí, že:

„Důvody odmítnutí přijetí pacienta do péče podle odstavce 1 nebo ukončení péče podle odstavce 2 posuzuje poskytovatel. Poskytovatel o odmítnutí přijetí do péče podle odstavce 1 nebo o ukončení péče podle odstavce 2 písm. d) a e) … vydá pacientovi písemnou zprávu, ve které je uveden důvod odmítnutí nebo ukončení.“

Bude-li tedy dotyčný lékař požadovat úhradu administrativního poplatku, resp. bude-li jeho neuhrazením odůvodňovat odmítnutí poskytnutí zdravotní péče, lze od něj žádat písemné potvrzení (se kterým je následně možné se obrátit na příslušné subjekty).

______________________________

Právní předpisy zmiňované v odpovědi:

• zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů
• zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
• zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách)

Záleží na tom, kdy k darování garáže dceři došlo. Pokud to bylo před více než třemi lety, již se nedá ve věci nic dělat. Ve lhůtě 3 roky od tohoto darování byst se mohla domáhat neúčinnosti takového jednání s odůvodněním, že garáž byla v SJM a Vy jste s darováním nevyslovila souhlas. Pokud ale k darování došlo před více než 3 lety, je již nárok na řešení věci promlčen a garáž patří pouze dceři. 

Ano, rodina podle Vámi uvedeného ustanovení postupovat může. Nejednalo by se ale o poměrnou část toho, co na úpravu vynaložili, ale jak předmětný pozemek zhodnotili, tj. bez znaleckého posudku by se neobešli, pokud by nějaké náklady chtěli uplatnit. Jde však o v právu ne zcela zvyklou a obvyklou situaci k řešení. 

V první řadě Vám doporučuji se v této věci obrátit na místně příslušný stavební úřad (ideálně včetně fotodokumentace). Ten by měl provést kontrolu na místě a dospěje-li k závěru, že se jedná o tzv. černou stavbu, měl by zakázat její pokračování a zahájit řízení o odstranění stavby (v rámci tohoto řízení ovšem umožní stavebníkovi požádat o dodatečné povolení stavby – samozřejmě za splnění zákonných podmínek).

Nemá smysl obracet se na nadřízený stavební úřad, jelikož jeho podjatost není prokázána (resp. jí nelze ani předpokládat – dotyčný vedoucí hnutí mládeže nemá se stavebním úřadem nic společného).

Pakliže Vám stavební úřad nepomůže (pokud například usoudí, že se nejedná o stavbu a zřizování hřiště tudíž nepodléhá jeho pravomoci), mohli byste se obrátit na nadřízený stavební úřad (krajský úřad) a především byste se mohli bránit soukromoprávní cestou. Konkrétně dle § 1020 občanského zákoníku platí, že:

„Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel zřizování stavby na sousedním pozemku v těsné blízkosti společné hranice pozemků.“

S odkazem na toto ustanovení byste tedy mohli podat k soudu žalobu (případně před tím ještě návrh na nařízení předběžného opatření). Rozhodnete-li se bránit soudní cestou, doporučuji Vám využít služeb advokáta:

www.advokatikomora.cz 

(a to advokáta zabývajícího se oblastí občanského práva).

Proti nelegálnímu hřišti na sousedním pozemku je případně možné se bránit například i s odkazem na tzv. sousedské imise (tedy nadměrné obtěžování ze strany sousedního pozemku), jak to vyplývá z § 1013/1 občanského zákoníku. Tato obrana by musela být rovněž vedena soudní cestou a přichází v úvahu spíše až po dokončení hřiště a započetí s jeho užíváním.

______________________________

Právní předpisy zmiňované v odpovědi:

• zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

Pořízení a následné šíření takové fotografie skutečně může být z právního hlediska problematické. V této souvislosti lze odkázat na § 84 a § 85/1 občanského zákoníku, dle nichž platí, že:

„Zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením.“

„Rozšiřovat podobu člověka je možné jen s jeho svolením.“

Je-li dotyčný zaměstnanec prostřednictvím rozšiřování předmětné fotografie zesměšňován, mohlo dojít k porušení jeho osobnostních práv. Chráněny jsou například vážnost, čest a důstojnost člověka (§ 81/2 občanského zákoníku). V případě porušení osobnostních práv se může dotyčný zaměstnanec bránit prostřednictvím § 82/1 občanského zákoníku:

„Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.“

Taková obrana může být vedena (v krajním případě) i soudní cestou, přičemž je možné se domáhat nejen morální satisfakce (typicky ústní či písemné omluvy, dalšího nešíření fotografie apod.), nýbrž i peněžního zadostiučinění (pakliže byla osobnostní práva dotyčného zaměstnance dotčena ve větší míře).

Je pravdou, že pořízením, resp. rozšiřováním předmětné fotografie dochází samozřejmě rovněž ke zpracování osobních údajů (bez souhlasu dotyčného zaměstnance), což je z hlediska právní úpravy zpracování osobních údajů problematické.

______________________________

Právní předpisy zmiňované v odpovědi:

• zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

Dítě má právo na výživné, dokud se soustavně a řádně připravuje na budoucí povolání. Existuje nález Ústavního soudu, který jednoznačně uzavírá, že studium musí být navazující, bez neodůvodněné přetržky. Vámi popsaný případ je typickým případem, kdy vám rodičům vyživovací povinnost zanikla, neboť dcera ukončila studium bez důležitého důvodu, což by byly např. zdravotní důvody, její studium tedy není ani soustavné, ani řádné. Tedy jako rodiče již vyživovací povinnost nemáte a pokud by se dcera na soud obrátila, úspěšná by nepochybně nebyla. Neexistuje žádná zákonná věková hranice, do kdy rodiče výživné mají poskytovat, je to v podstatě do okamžiku, kdy dítě není schopno s samo živit, čímž se myslí mimo jiné doba řádného studia. 

_______________________
ODPOVĚĎ NA PODDOTAZ: 

Soustavné denní studium znamená, že není přerušeno z jiných důvodů, než z důvodů zdravotních, event. z důvodu studijního pobytu v zahraničí. Cestování, brigády, neúspěšně ukončený ročník, apod..., jsou přerušením a studium tak není soustavné a řádné. 

Odpověď na Váš dotaz rozdělím do dvou částí:

1/ Povolení záměru a kolaudace:

Definice pojmu „stavba“ je ve stavebním zákoně pojata dosti široce. Konkrétně dle § 5/1 stavebního zákona platí, že:

„Stavbou se v tomto zákoně rozumí stavební dílo, které vzniká stavební nebo montážní činností ze stavebních výrobků, materiálů nebo konstrukcí za účelem užívání na určitém místě. Za stavbu se považuje také výrobek plnící funkci stavby.“

Je tedy nepochybné, že rovněž mobilní dům lze považovat za stavbu. Z tohoto důvodu se na něj vztahují stejná pravidla, jaká se uplatňují při povolování a kolaudaci domů „nemobilních“ (tedy běžných staveb).

Máte-li v úmyslu umístit na pronajatém pozemku mobilní dům, bude samozřejmě zapotřebí získat k tomu písemný souhlas vlastníka tohoto pozemku. Stejně tak bude ovšem třeba (a to ještě před umístěním mobilního domu) kontaktovat místně příslušný stavební úřad a vše s ním konzultovat - zjistit, jaké podklady bude stavební úřad pro povolení a následnou kolaudaci mobilního domu požadovat (právní názor stavebního úřadu pro Vás bude určující).

2/ Trvalý pobyt:

Dle § 10/1 zákona o evidenci obyvatel platí, že:

„Občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu, a to v objektu, který je podle zvláštního právního předpisu označen číslem popisným nebo evidenčním, popřípadě orientačním číslem a který je určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci …“

Je tedy důležité, zda bude Vašemu mobilnímu domu (po jeho kolaudaci) přiděleno číslo popisné, evidenční či orientační. V této souvislosti lze odkázat na § 31/1 a 2 zákona o obcích, dle něhož platí, že:

“Budova musí být označena popisným číslem, pokud není dále stanoveno jinak.

Evidenčními čísly se označují

a) stavby pro rodinnou rekreaci,

b) stavby dočasné,

c) budovy, které nevyžadují povolení podle stavebního zákona …”

Mobilní dům nelze považovat za budovu, jelikož pojmem “budova” se dle § 2 písm. l) katastrálního zákona rozumí:

„nadzemní stavba spojená se zemí pevným základem, která je prostorově soustředěna a navenek převážně uzavřena obvodovými stěnami a střešní konstrukcí“

V případě mobilního domu lze těžko uvažovat o jeho spojení se zemí pevným základem. I pokud by ovšem mobilní dům nebyl považován za budovu, stále mu může být přiděleno evidenční číslo (jelikož může jít o stavbu pro rodinnou rekreaci – v takovém případě pak nic nebrání tomu, aby byl v takovém mobilním domě přihlášen trvalý pobyt.

Podobná problematika byla v Bezplatné právní poradně řešena například zde:

https://www.bezplatnapravniporadna.cz/spravni-pravo/spravni-rizeni/144533-trvaly-pobyt-v-dome-ktery-neni-v-katastru-nemovitosti-mobilni-dum-ale-ma-cislo-popisne-a-evidencni-lze-to.html 

Pokud by v budoucnu došlo k přemístění mobilního domu, musela by být výše popsaná procedura zopakována – tzn. že umístění mobilního domu by muselo být opět povoleno stavebním úřadem, který by ho následně zkolaudoval a muselo by dojít k přidělení nového evidenčního čísla (aby mohla být přihlášena adresa trvalého pobytu na novém místě).

______________________________

Právní předpisy zmiňované v odpovědi:

• zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon
• zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel)
• zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)
• zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)