Návrh na znesvéprávnění - podmínky, důvody nesvéprávnosti

Problematiku omezení svéprávnosti upravují § 55 - 65 občanského zákoníku. Paragraf 57 odst. 1 k tomu říká, že: Soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil. Dále platí, že omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření. K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
Omezení svéprávnosti tedy znamená, že dotyčný člověk nemůže v některých věcech sám právně jednat. Často je například omezen v nakládání s finanční částkou do určité výši - tuto výši musí soud v rozhodnutí o omezení svéprávnosti přesně specifikovat. Při rozhodování o omezení svéprávnosti soud vždy posuzuje komplexní situaci daného člověka - zda chodí do práce, jak a kde žije (bydlí), jestli jedná sám na úřadech, zda jsou mu poskytovány nějaké (laické či profesionální) služby apod. Soud by se tedy nikdy neměl spokojit jen s lékařskými zprávami dokládajícími určitou duševní poruchu či jiný podobný handicap, ale měl by vždy zkoumat a posuzovat situaci daného člověka jako celek. Pokud Vás zajímá nějaká konkrétní situace, zkuste svůj dotaz více upřesnit.