Je pravdou, že současný zákoník práce neobsahuje žádné ustanovení, které by výslovně řešilo odpovědnost zaměstnance za nekvalitní práci, tedy např. výrobu tzv. zmetku (jinak tomu bylo ve starém zákoníku práce č. 65/1965,Sb., který tuto odpovědnost zakotvoval v § 184).
Odpovědnost zaměstnance za odvedení nekvalitní práce (v jejímž důsledku vznikne zaměstnavateli škoda, tedy majetková újma vyjádřitelná v penězích) se proto v současné době řídí tzv. obecnou odpovědností zaměstnance za způsobenou škodu dle § 250 Zákoníku práce. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení odpovídá zaměstnanec zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů (tedy i porušením své povinnosti k odvádění kvalitní práce či jiné povinnosti dle § 301 zákoníku práce) nebo v přímé souvislosti s ním, přičemž zaměstnavatel je povinen zavinění zaměstnance prokázat (zejména tedy existenci tzv. příčinné souvislosti mezi porušením právních povinností zaměstnance a vzniklou škodou).
Vznikne-li zaměstnavateli z důvodu častých reklamací jeho výrobků škoda (např. proto, že na opravy reklamovaných výrobků musí vynaložit další materiál) a je-li dána příčinná souvislost mezi vznikem této škody a porušením povinností ze strany zaměstnance, je oprávněn požadovat po zaměstnanci její náhradu. Rozsah náhrady škody se pak řídí § 257 zákoníku práce.
V případě škody vzniklé v důsledku nedbalosti zaměstnance může náhrada škody dle § 257/2 zákoníku práce činit maximálně čtyřapůlnásobek jeho průměrného měsíčního výdělku (před porušením povinnosti).
Byla-li však škoda způsobena v opilosti nebo po zneužití jiných návykových látek, je zaměstnavatel oprávněn požadovat její náhradu bez omezení. V případě škody způsobené zaměstnancem úmyslně může zaměstnavatel dle § 257/3 zákoníku práce navíc nárokovat i ušlý zisk (úmyslné jednání zaměstnance ale musí zaměstnavatel prokázat).
Komentáře vytvořeny pomocí CComment