Zdravotnické právo, hygiena, drogy

Z důvodu obrovského šoku jsem v těhotenství začala trpět dost velkými úzkostmi. Vše vygradovalo předčasným porodem v 32. týdnu těhotenství – holčička byla naprosto zdravá, nepotřebovala přístroje, jen se ohřívala a „pekla“ v inkubátoru, přesto mi za týden zemřela – nikdo to nechápal, ano zvrat může nastat, ale u ní to bylo zcela nečekané. Takže k úzkostem v průběhu těhotenství se dostal šok ze smrti jediného dítěte. Tím ale veškerá peripetie teprve začíná, nekončí. Po cca ¾ roce jsem se vrátila do práce, ale očividně to bylo příliš brzy, protože mé úzkosti se plně vrátily a začaly obstojně gradovat, nepomáhaly prosby směrem k lékařům, že nepotřebuji jen léky, ale také řádnou psychoterapii, protože už v té době mi byla diagnostikována tzv. adaptační porucha na stres, která je téměř totožná s posttraumatickým syndromem, kterým trpí např. oběti trestných činů, leteckých katastrof, váleční veteráni apod. Věděla jsem, že se můj stav horší a věděla jsem, že se pomalu blíží fáze, kdy dojde k tzv. „zacyklení“ a ten člověk pak už přestane vnímat realitu a může spáchat sebevraždu. Bohužel nikdo z odborníků na to nereagoval, prosila jsem je, že potřebuji nejen změnit medikaci, která mi absolutně nesedla, ale že také psychoterapii. Každému to bylo fuk. Nakonec jsem vše vyřešila osobním odchodem do nemocnice na psychiatrii, kde mi konečně změnili medikaci a zajistili rychle nástup na psychoterapeutické oddělení. Ale ni zde nekončí mé peripetie. Nějak jsem doufala v lidskou slušnost, opak byl pravdou. Tehdejší nadřízená hned po mém propuštění, okamžitě zaťala drápky. Kdybych tehdy neměla jasné vyjádření nejen ošetřujícího psychiatra, ale také psychologa, kde jasně bylo napsané, že se na pozici učitelky základní školy mohu vrátit, ale vzhledem k okolnostem, aby mi nedávali práci navíc, která není nezbytná, např. třídnictví, které může mít skoro kdokoliv, tak jsem přišla o práci, protože dle slov nadřízené a závodní lékařka jí v tom přizvukovala „nejsem kompetentní učit“, musela jsem se tehdy dost bránit a upozornit na řadu aspektů, včetně toho, že neakceptují vyjádření odborníků a že v případě potřeby se obrátím na Lékařskou komoru. Ano, do práce jsem mohla nastoupit, ale tehdy začala tvrdá šikana mé osoby – co všechno se odehrávalo zde nebudu popisovat, protože je to nechutné a rozum nad tím jen stojí a diví se – jen zlomek příkladů:
1. Dostala jsem výtku za to, že se mnou byly problémy již minulý rok, kdy jsem ve třídě učila hudební výchovu – ale já ji tam ani neučila, ani nesuplovala.
2. Pro dlouhodobou neschopnost kolegyně jsem převzala fyziku v 6. třídě, odučila jsem 3. vyučovací hodiny a čekala mě další výtka, kde stálo, že jsem způsobila dvouměsíční skluz.
3. Když už jsem paní ředitelce vše úspěšně odrážela a nedala se, tak svolala speciální poradu na téma: „Ukamenujte si svou Novákovou“, kde mě očernila ve velkém před celým pedagogickým sborem (cca 60 lidí), protože jsem si dovolila na její chování stěžovat a chtěla jsem, aby vše už řešil zřizovatel. Nesměla jsem se jakkoliv hájit, ale ostatní dostali výzvu k tomu, aby se vyjadřovali k mé osobě, a vše podávaly písemně paní ředitelce, která chtěla na základě těchto zpráv od kolegů se mnou rozvázat pracovní poměr. Světe div se, a nic se nekonalo, jen si kolegové mysleli, že na město donáším údaje o osobách atd. , to že to není pravda jsem nesměla dokázat – viz vyjádření paní ředitelky.
4. Další excesy k této „dámě“ – nebylo jí cizí získat od závodní lékařky telefony na mou psychiatričku a psychologa a snažit se z nich vytáhnout informace – ti ji samozřejmě poukázali na to, že o tom může rozhodnout pouze soud – sami jistě chápete proč.
Jistě si řeknete, proč jsem nezkusila změnit zaměstnání, ale já to zkoušela. Ale paní ředitelka úspěšně plnila svou hrozbu, že mě zlikviduje jak profesně, tak i životně. Takže 2x mě nepřijali na základě toho, že jim vylíčila mou „strašnou manipulativní, konfliktní, psychopatickou povahu“ – v jednom případu mi to bylo pouze naznačeno, v druhém případu mi to pan ředitel řekl do očí se slovy, že pokud to budu chtít řešit, že to popře. (Tak jak to pak chcete řešit? ). Když už mě chtěli přijmout na gymnázium vzdáleném cca 30 km od mého bydliště a od mého tehdejšího pracoviště, tak vše krachlo na posudku závodní lékařky – které nestačily zprávy od mého obvoďáka, od mé psychiatričky. Chtěla nějaké speciální vyšetření podobné testům pro profesionální řidiče, ale mělo to být pro učitele. Jak psychiatrička, tak psycholog se snažili se mi pomoci, ale ani jeden z nich, ani organizace, ve kterých pracují, mi nedokázali pomoci, protože nic takového neexistuje a existující zprávy paní doktorce nestačily. Takže jsem zase přišla o možnost změnit zaměstnání. Když už vše vygradovalo jednou z nejhorších forem bossingu – veřejné psychické lynčování mé osoby, šla jsem na neschopenku a záhy jsem zjistila, že jsem těhotná. Takže jsem si vše hodlala užívat a hledat si práci jinde. Ale paní ředitelce nebylo nic vhod – napadla vycházky v mé neschopence a posílala jedno udání za druhým na sociálku, takže jsem je měla u sebe každou chvíli. Došla tak daleko, že jí nebylo vhod ani mé podnikání. Výsledek toho bylo to, že jsem se musela jít zpovídat vedoucí sociálního odboru na okrese (Žďár nad Sázavou) a protože se jednalo o meziokresní šetření (byt a práci jsem měla okres Nymburk, trvalé bydliště jsem měla stále v okrese Žďár nad Sázavou), tak z toho byl velmi slušný humbuk – vedoucí sociálky ve Žďáře naznala, že k porušení nedošlo a že za takových okolností mám zůstat doma až do max. doby, kterou mi anamnéza v neschopence dovoluje. Pod takovým tlakem jsem pak ještě potratila. Už tehdy jsem vše řešila s dvěma nezávislými právníky, kteří shodně potvrdili, že se jedná o velmi hrubý bossing, ale vzhledem k tomu, jak nakládala paní ředitelka s důkazy, jak je vytvářela a jak manipulovala s dalšími lidmi, kteří měli potvrdit mou nepříčetnost a při tom jsem s nimi do styku přišla jen a jen okrajově, tak mi doporučili udělat jednu věc: „Ano, můžete to dát k soudu, ano asi to tak na 95% vyhrajete, ale bude Vás to stát spoustu peněz a vzhledem k tomu, jak je paní ředitelka kreativní ve vymýšlení všech mých „zločinů“, tak v tom nechám hlavně nervy a zdraví. “ Takže výsledek: „moudřejší ustoupí“. Mezitím se mi podařilo najít zaměstnání opět na Vysočině – takže jsem prodala byt a vrátila se zpět. Bohužel jsem měla smlouvu jen na rok a dál nepokračovala. Najít na Vysočině práci pro učitele je docela výkon. Takže jsem nabídky dostala až poslední týden v červnu. Dnes (10.08.2019) 12.7.2019 jsem měla přijít podepsat smlouvu. A nyní přichází to, nač se Vás chci zeptat, jak to mám řešit. Po tom všem totiž už mi došla trpělivost a už se hodlám také bránit. Takže níže přikládám kurzívou vše, ze kterého pak vychází můj dotaz. Součástí podpisu smlouvy je samozřejmě několik dalších dokumentů jako například výpis z rejstříku a vstupní prohlídka. Po předchozích zkušenostech mi paní doktorka napsala do zprávy pro závodního lékaře cca toto: „po smrti novorozeného miminka depresivní stavy, které byly léčeny…. , nyní klientka bere tyto léky…… a v současné době je zcela kompenzovaná (zaléčené, stabilní apod.) “. Výsledek toho bylo to, že vše shodil pan doktor ze stolu. Choval se velmi neeticky a neempaticky, mohu s čistým svědomím říci, že jeho chování odpovídalo „letící kovadlině“. Na rovinu mi řekl, že se mu toto vyjádření nelíbí a že doporučí mě nepřijmout. Když jsem se mu snažila některé věci vysvětlit a situaci naznačit, stroze mi odpověděl, že mám jen mlčet, nesmím mluvit a že vidí, že jsem velmi nestabilní a nevyrovnaná osoba (prosím jen z toho, že jsem chtěla nastínit, jak se celá situace má, stačila jsem říct 4 slova – opravdu 4 slova). Jakoukoliv snahu něco říci komentoval cca takto: „Vy jen mlčte, opravdu jen mlčte, mě vaše názory nezajímají, mlčte, nemluvte. Mě nezajímá, že Vám zemřelo dítě a že díky tomu berete antidepresiva, vy jen mlčte, promluvíte-li, nic nevyplním a doporučím Vás nepřijmout. Takže už ani slovo, mlčte, nemluvte a seďte. “
Pak mě vykázal ven a někam volal. Nějak jsem počítala s tím, že si vše chce vyříkat s mou ošetřující lékařkou, u které jsem v péči již několik let a zná mě těhotnou, zná můj příběh, léčila mě v té době atd. Pak mě pan doktor zavolal zpět, dal mi kázání, že jsem nevyrovnaná, nesměla jsem nic říci, okamžitě se opět na mě obořil, že mám jen mlčet a že jestli jen promluvím, tak si vše rozmyslí, že si mám vše rozmyslet, jak to chci, že s ničím nesouhlasí, že mám právo jen mlčet a nic neříkat. “ Oznámil mi, že mi to tedy potvrdí, že si nevšiml té poznámky, že jsem kompenzovaná. Když jsem mu řekla, že nemám pana doktora, ale paní doktorku, tak se na mě opět obořil, že jestli jen ceknu, že mi vše zruší a že mám jen mlčet a odejít. Sbalila jsem papíry a jela do školy, kde jsem měla podepisovat smlouvu. Mezi tím jsem ještě volala své obvoďačce, té ale tento pan doktor nevolal. Takže jsem v obavách šla do školy. Tam mě pan ředitel s napětím už očekával, že jistě vím, že měl telefon s panem doktorem a jak se věci mají – nevím, já u telefonu nebyla, nesdělil mi kam volal, myslela jsem, že třeba někam výš, kde mu poradí, jak s tímto nakládat. Byla jsem velmi nepříjemně překvapená, že pan ředitel ví, že beru antidepresiva a jsem psychiatrický pacient, protože on se mě ptal, zda-li mám nějaké problémy a já mu vše zatajila. Ale já nemám povinnost nadřízenému hlásit, že beru antidepresiva, naopak se to ani nedoporučuje, tuto informaci má vědět max. závodní lékař. Do toho všemu dal korunu opět pan doktor, protože původně asi do zprávy napsal toho více, pak si to rozmyslel a zabělil některé věci. O těch jsem nevěděla, ale všiml si jich pan ředitel a podivoval se, kdo to zabarvil, že to jistě pan doktor nebyl. A smlouvu se mnou nepodepsal. V tuto chvíli zvažuji několik kroků:
– nahlásit celou situaci Lékařské komoře, protože chování pana doktora považuji za neetické a velmi neprofesionální
- Podat trestní oznámení „k porušení stanovené povinnosti mlčenlivosti, bylo by možné uvažovat o trestném činu dle §180 odst. 2 trestního zákoníku neoprávněné nakládání s osobními údaji“
Samozřejmě bych nejraději vše nechala být, ale jaksi už jsem unavená tím, jak neustále narážím na to, že někdo mě klidně odsoudí k nezaměstnanosti, jen proto, že jsem se po smrti své dcery léčila na psychiatrii. U psychiatra jsem rok nebyla, neměla jsem potřebu, proč také, vždyť jsem plně kompenzovaná. Teď opět musím vše oběhat a původního psychiatra mám 200 km od svého nynější bydliště, neměla jsem ani potřebu nového hledat, proč také, vždyť ho už fakt nepotřebuju. Tak a co s tím. I kdyby si to pan ředitel rozmyslel, tak semínko nedůvěry pan doktor už zasel, takže se smiřuji s tím, že jdu na pracovní úřad, a protože místa učitele jsou „sezonní“, tak práci nejspíš nenajdu po celý rok. Děkuji za rady a názory Hana.